Pointer
Vznik
Slovo pointer se v anglické myslivecké mluvě využívá k označení zvláštního chování, přičěmž pes strne, jak angličané říkají "zmrzne", v typickém postoji "vystaví", když chce lovce upozornit na přítomnost zvěře, zpravidla pernaté. Pointer je jediným krátkosrstým představitelem anglických ohařů; na kontinentě, odkud původně pochází, má však celou řadu příbuzných, počínaje španělským pointerem, známý z rytiny Edwina Landseera z roku 1786, dnes registrován jako španělský a portugalský ohař, přes německého ohaře a výmarského ohaře až k maďarským vižlám. Právě na Pyrenejském poloostrově je zřejmě hledat původ modernějších ohařů, kteří se zde a na dalších místech vyvinuli ze starších honičů (proto je obtížné určit hranici mezi ohaři a honiči) v závislosti na změnách lovecké praxe, dokonce ještě před zavedením střelných zbraní. V Čechách byli tito psi tohoto typu používaní již v počátcích 16. století s tím, že jejich úkolem bylo zvěř nalézt, štvát a hlásit. Byli to psi silné konstrukce a silného hlasu. Pointer však musí pracovat tiše a opatrně, aby zvěř před ránou nevyplašil. Přímým předchůdcem součásneho Anglicky-Pointer2anglického pointra je španělský pointer, de punta. Jeho zvláštnost už v 17. století byla, že narozdíl od většiny tehdejších loveckých psů navětřil zvěř a zůstal přední nehnutě stát. To však nebylo podmínkou, mohl také zvěř označit usednutím, jako později "sitting dog", setři, nebo dokonce ulehnutím. Proto byl v čechách označen jako pes lehací.
Španělský typ ohaře, dovezen na britské ostrovy krátce před rokem 1700, byl poměrně robustní. V této podobě se zde dlouho neudrzěl. Již na portrétu vévody z Kingstonu datovaném 1725, je šlechtic doprovázen elegantními, vyváženě stavěnými ohaři. výrazně se lišícimi od popisu španělského ohaře, kteří jsou líčení jako těžcí psi s masivními hlavami pomalého založení, ovšem se základní vlastností, která se stala pečlivě udržovaným dědictvím - s pevným vystavováním.
Do roku 1850 bylo v chovu pointerů používano plemeno anglických parfosních štváčů foxhoundů, které do chovu zařadil plukovník Anglicky-pointer-barvyThorton, zakladatel moderního chovu anglického pointera. Největší zásluhy jsou však připisovány Williamu Alkwirightovi, který dle odhadu odchoval přes 2000 anglických pointerů. Díky němu se vedle dosavadních stavěčů začali objevovat také psi s převahou bílé barvy a jednobarevní, černí žlutí a hnědí. Později však byli po jistou dobu jednobarevní pointři v Británii vyřazováni z chovu. V chovu anglického pointera uplatněn také anglický buldok, greyhound, bloodhound. Poprvé byl pointer samostatně předveden na výstavě v Newcastlu v roce v roce 1859.
Současnost
Jeho obliba u nás stoupla až po 2. světové válce, kdy mnozí chovatelé blíže poznali jeho vynikající lovecké vlastnosti, pro které je právem nazýván plnokrevníkem mezi psy. Pro tyto vlastnosti, mezi něž zejména patří výborný nos, vrozené systematické, rychlé a vytrvalé hledání a pevné vystavování, se pointerů používalo k zušlechtění jiných plemen ohařů, která do té doby se jim nemohla ve výkonu vyrovnat. O pointerech šla pověst, že jsou těžko ovladatelní, že mají nechuť k přinášení, že nejdou do vody a jsou neschopní pracovat na stopě s nízkým nosem. To vše bylo vyvráceno tím, že mnoho pointerů složilo s úspěchem všestranné zkoušky. Pointer se vyskytuje v několika barevných variantách.